Jak jsem se ocitla sama v Asii

Když ztratíte pas v zemi, která jako jediná v okolí nemá ambasádu vaší země, je to smůla nebo osud?

Začátek března 2016. Pokládám telefon a nemůžu se ubránit slzám. Sedím v místní restauraci v thajském vnitrozemí spolu s 20 dobrovolníky projektu, na který jsem přijela na dva týdny přiložit ruku k dílu. Právě mi volal přítel poté, co se byl poradit na britské ambasádě v Laosu. Potvrdili mu, že v jeho situaci nemůže dělat nic jiného, než vrátit se domů – do Chorvatska a nechat si tam vyrobit nový pas.

Jsme v jihovýchodní Asii teprve dva měsíce. Přijeli jsme sem s tím, že na cestách strávíme tak dlouho, jak budeme chtít. Možná rok, možná tři. Rozhodně se nechceme vracet do Evropy po dvou měsících.

Ale Jankovi nic jiného nezbývá. Bez pasu tady zůstat nemůže a v Laosu jeho ambasáda není.

Krušné chvilky před odjezdem

Ačkoli jsem o cestování vždycky snila, pár týdnů před odletem do Thajska jsem měla pořádné bobky a chvílemi až zaječí úmysly. Neměli jsme téměř žádné plány a přípravy jsme moc neřešili. Chtěli jsme to tak – odvázat se a být otevření tomu, co přijde.

Jedna věc ale je přitakávat takovému přístupu během čtení seberozvojových článků doma na gauči a úplně jiná ten přístup reálně uvést do života.

Můj vnitřní pesimista v době před odletem překřičel vnitřního snílka argumenty jako:

  • "Vždyť vůbec nevíte, co děláte!"
  • "Trochu pozdě si zjišťuješ, jak je to s těmi vízy, ne?"
  • "Očkování jste teda taky pěkně odflákli..."
  • "Letět na druhý konec světa bez peněz - ti přeskočilo?"
  • "Co tak to zatím odložit, najít si tady normální práci a vycestovat někdy později, až si to trochu smotáš?"

Janko ale moje záchvaty předodjezdové paniky vyvažoval důvěrou a klidem, a nakonec jsme se šimráním v břiše odletěli. To, že u nás bylo 14 stupňů pod nulou, nám to taky dost usnadnilo 🙂

Černé scénáře, barevná realita

Když mrazivé Česko vystřídaly slunečné pláže a moje obavy ustoupily před nadšením z objevování neskutečných míst, ochutnávání čerstvého tropického ovoce a získávání nových zkušeností (třeba řízení skútru, woohoo!), vnitřní snílek se radoval a pesimista se na chvíli uklidil do ústraní.

Víza byla v pohodě, žloutenka ani malárie nás nepostihla, co děláme jsme se rozhodovali v dané chvíli. Rozpočet, který jsme měli k dispozici z Jankových úspor, byl dostatečný na pár měsíců života v bungalovech a stravování se street-foodem nebo v místních restauracích, kde jídlo vychází na 40-80 Kč.

Navíc jsme náš rozpočet občas odlehčovali stopováním a dobrovolničením. Užívali jsme si nové zážitky, zkušenosti, poznávání nových lidí. Nabíjelo nás to skvělou energií. Když nás přestalo bavit každých několik dnů se přesouvat na nové místo, rozhodli jsme se zůstat na tři týdny v milém malém městečku v horách. V našem hippie resortu jsme výměnou za slevu na ubytování a jídlo vedli lekce acro jógy a ranní jógu. Bylo nám krásně.

Jak tušíte, nemohlo to trvat věčně

Po dvou měsících v Thajsku Jankovi končila platnost víza, takže se přesunul do Laosu. Já jsem měla možnost vízum si obnovit, což jsem využila, abych mohla strávit ještě dva týdny v neturistické části Thajska na dobrovolnickém projektu. Po překročení hranice Laosu Janko zjistil, že cestou do hostelu ztratil pas.

Chorvatská ambasáda je ve všech sousedních zemích, v Laosu ale ne. A do sousedních zemí se bez té zatracené knížečky nedostane. Takže si pro ni musí zaletět přes půl světa zpátky do své domoviny.

Byla jsem z toho dost zoufalá. Vnitřní pesimista se probral a už vyskakoval:

  • "A ty teď budeš dělat co? Přece nepoletíš s ním, jako jeho ocásek. Nakonec, ani nemáš na letenku!"
  • "Takže zůstaneš tady, bez peněz? Nebo si řekneš o kapesné? Pch!"
  • "A jak to tady sama dáš, když jsi sem skoro ani neodletěla?!"

Smůla nebo výhra?

Položila jsem telefon a brečela kamarádce z projektu na rameni. Pod všemi těmi pesimistickými poznámkami jsem ale v hloubi duše cítila zvláštní klid. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že tohle není náhoda. Tohle je jedinečná příležitost přesvědčit se, že to zvládnu i sama.

Když jsem si v hlavě přehrála průběh posledních asi dvou měsíců, vypadalo to, jako bych se na tuhle chvíli celou dobu připravovala:

  • Nejdřív panický strach z vycestování. Sama bych neodjela. Ještě, že mám Janka.
  • První měsíc ve znamení společného objevování Thajska a různých místních specifik mě přesvědčil, že není čeho se bát.
  • V půlce druhého měsíce jsme se i rozdělili a strávili čas každý zvlášť na různých dobrovolnických projektech (nepodařilo se nám přihlásit společně - náhoda?).
  • Zjistila jsem, že je mi dobře i samotné, že si nové zážitky umím užít i sama a mám u toho ze sebe radost. Zvládla jsem i samostatné stopování.
  • Taky jsem s klidem a konstruktivně zvládla pár nepříjemných situací - třeba když jsem se v noci vzbudila v louži děšťovky volně proudící skrze bambusovou střechu mé chatičky přímo do postele; nebo když mi krysy rozkousaly odložené ponožky poskvrněné od zanícené ránky. Kdybych před odjezdem věděla, že tyhle situace zažiju, nejspíš bych nikam nejela. Když se to pak ale dělo, brala jsem to, jak to je, a soustředila se na to, co s tím. Zjistila jsem, že mám nějakou vnitřní sílu, které jsem si nebyla plně vědoma.

No nevypadá to, že mě celé ty dva měsíce jen připravovaly na to, abych to zvládla i bez té poslední záchranné sítě – toho, že Janko je někde poblíž?

Tak se ukaž!

Navíc dlouhodobě pozoruju, že vesmír mi rád dává příležitosti ověřit si moje vlastní tvrzení. V tomhle případě šlo o tvrzení, že k dlouhodobému cestování není potřeba mít hodně peněz. Vlastně skoro není potřeba mít vůbec nějaké peníze. Ano, tímhle tvrzením jsem se moc ráda oháněla, když se mě lidi ptali, jak si můžeme dovolit tak dlouho cestovat.

Ono se to ale moc dobře tvrdí na základě toho, že jsem o tom četla na cizích blozích, nebo toho, že sice občas stopujeme a spíme u místních, ale Janko má vždycky na účtu nějakou rezervu, kdyby něco. Teď jsem tedy měla možnost názorně ukázat (hlavně sama sobě), jak se cestuje s těmi skoro žádnými penězi.

Na vlastních nohou

Plán byl takový, že Janko zůstane doma asi 6 týdnů, dokud si nevyřídí pas, ale taky ať si tu nečekanou a pěkně drahou návštěvu domova trochu užije, setká se s přáteli, pobyde s rodinou, než se zase vrátí na neurčito do Asie. Já zatím budu cestovat/ dobrovolničit/ žít v jihovýchodní Asii a pak se někde sejdeme. Rozhodla jsem se, že si nechám jen peníze, které jsme v té době už měli vyměněné na místní měnu nebo dolary. Bylo to dohromady asi 5000 Kč.

Se sevřeným hrdlem jsem se dívala, jak Janko odjíždí na letiště a věděla jsem, že ho měsíc a půl neuvidím. V takových chvílích nejlíp funguje moc se v tom nebabrat a jít radši něco dělat.

Já jsem si ale jako první destinaci na své samostatné pouti vybrala budhistický klášter. Pět dní jsem nedělala nic jiného, než pomáhala jeptiškám vařit, zametala dvorek, učila se meditovat s mnichy a hlavně trávila spoustu času sama se sebou. Svým myšlenkám jsem tak hned ze startu byla vystavena velmi intenzivně.

Věděla jsem ale, že když se nimi nenechám ovládnout v téhle situaci, budu mít celkem dobře natrénováno na to, co mě čeká dál.

Život v přítomném okamžiku – jak ho neznáte

Před Jankovým odjezdem jsem se snažila zajistit si předem nějaké dobrovolničení, abych měla alespoň nějaké ponětí, co mě čeká. Moje e-maily ale zůstávaly bez odezvy a mě nezbylo než se smířit s tím, že dopředu prostě nic vědět nebudu. A tak pro mně nastal vůbec nejefektivnější trénink života v přítomnosti.

Nejefektivnější byl v tom, že mi vývoj dění neustále ukazoval, že zabíhat myšlenkami do budoucnosti a obávaných scénářů nemá žádný smysl. Jediné, co můžu ovlivnit, je, co udělám já sama – právě teď.

A tak jsem se učila soustředit právě na to, co můžu v každé chvíli udělat já. Taky jsem se učila pustit snahu předvídat, jak se budou vyvíjet vnější okolnosti. Navíc, když jsem se ohlédla zpátky, dosavadní vývoj okolností mě naplňoval jedině vděkem a důvěrou. Dva příklady za všechny:

  • Před mým prvním stopováním jsem kráčela k hlavní cestě s hlavou plnou obav, jestli mi někdo zastaví a když ano, co to bude za člověka. Nejdřív mi sama od sebe zastavila místní dívka, aby mě na svém skútru svezla ten kilometr k hlavní silnici. U silnice mi pak zastavilo hned druhé auto, jehož řidič mě svezl dvě třetiny cesty k mé další destinaci, koupil mi oběd a i když nemluvil ani slovo anglicky, "popovídali jsme si" kreslením v mém stopovacím bloku.
  • Bála jsem se, že sehnat práci bude pěkně těžké, když na moje e-maily nikdo neodpovídal. Rozhodla jsem se ale, že se prostě poptám kolem. V prvním baru mi řekli, že teď mají plno. Dál jsem se zeptala v hostelu - a měla jsem práci na recepci!

Zesílení prožitků

Další neocenitelný přínos tohodle nepředvídatelného stylu života a cestování byl v tom, jak intenzivně jsem prožívala a oceňovala všechno, čeho se mi dostávalo. Nic nebylo samozřejmostí, protože jsem na to nemohla spoléhat předem.

Když máte v kapse pár šupů, každé jídlo je dar. Tak jsem to vnímala. Vážila jsem si ho a vychutnávala si každé sousto. Nebo když jsem si občas, cestou mezi jednotlivými destinacemi po celodenním stopování dopřála a zaplatila pokoj na přespání, s vlastní koupelnou, cítila jsem se jako královna a náležitě si užila večer, noc i ráno na tom místě.

No a největším darem během cestování jsou lidé. Ať šlo o dobré duše, se kterými jsem sice nemohla moc komunikovat verbálně, ale o to víc jsem si cenila jejich nezištné pomoci, podpory a starostlivosti, anebo o spřízněné duše, se kterými jsem se během prvních pár vět společného rozhovoru cítila, jako bychom se znali roky.

Při samostatném cestování, kdy jsem se stoprocentně mohla spoléhat jenom na sebe a netušila, co mě čeká dál, byl každý člověk, se kterým jsem sdílela autentický moment lidského propojení, jako elixír života. Neskutečně jsem si vážila každé takto strávené vteřiny a byla v ní plně přítomna.

Naproti tomu v běžném životě, v pohodlí domova a s představou, že své blízké můžu vidět kdykoliv, se mi častěji, než se odvažuju přiznat, stává, že během rozhovoru s přítelem myšlenkami zabloudím k nějakým svým tématům nebo během telefonátu s mamkou brouzdám po facebooku…

Někdy si zkrátka neuvědomujeme, o co nás ta zaopatřenost, komfort a předvídatelnost v životě připravují.

Grand finale

Na posledních 10 dní mého sólo cestování jsem našla místo, které mi v hojnosti nabídlo všechny zmíněné dary a ještě mnohem víc. Na základě doporučení nového kamaráda z cest jsem zamířila do malé vesničky Otres na pobřeží Kambodže.

Srdce a cedulky s nápisem „yoga & vegan food“ mě pak zavedly do mini resortu, který s láskou vedly Sylvia a Steph – máma a dcera z Anglie, které si tady v Kambodži splnily svůj sen o vlastním resortu s jógovým studiem a kouzelnou vege-restaurací u řeky. Tady jsem získala práci a střechu nad hlavou na posledních 10 dní mého cestování.

Kromě darů v podobě spaní ve vlastním bungalovu, výborných vege snídaní a lidského sdílení jsem tady získala něco, co jsem si při takovém cestování ani neuměla představit: rodinné zázemí. Pachamama (tak se ten resort jmenoval) se na 10 dní stala mým domovem – s lidmi, kteří mě znají, zajímají se a podporují mě. Teď mi přijde neuvěřitelné, jak moc jsme se sblížili za tak krátkou dobu!

Krize na závěr a jak mě zachránila acro jóga

Měla jsem ještě týden do odletu na Bali, kde jsme se měli po šesti týdnech znovu sejít s Jankem, když mi v kapse (a vůbec) zbývaly všehovšudy 3 dolary. Dohoda u Pachamamy zněla: ubytování a snídaně za 4 hodiny práce denně. Potřebovala jsem tedy ještě týden si kupovat obědy a večeře v místních bistrech a taky si zaplatit autobus do hlavního města a na letiště (v tom jsem se nechtěla spoléhat na stopování).

No nebudu vám lhát, nebylo mi z toho dobře.

V hlavě mi vířily nejrůznější myšlenky a scénáře, a hlavně taky obavy a zklamání, že jsem to „nezvládla“. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že budu muset požádat Janka, aby mi nějaké peníze poslal. Snažila jsem se utěšovat, že přece na těch pár stovkách už nesejde a udělala jsem to nejlíp, jak jsem mohla. Zůstávala mi ale ta nepříjemná pachuť z toho, že nakonec zas tak samostatná nejsem.

A tady mi přišla na pomoc moje dočasná rodinka a v praxi předvedla o čem to je, naučit člověka rybařit, místo mu dát rybu. Místo mi poskytnout i obědy a večeře, jak jsem možná doufala, mi Sylvia a Steph navrhly, ať v jejich studiu uspořádám workshopy acro jógy.

Ze začátku se mi to jevilo jako nesmysl – to se slova ujal můj vnitřní skeptik:

  • „Kdo by tam tak asi přišel?“
  • „Vedla jsem zatím jen asi 10 lekcí, to si přece nemůžu ještě říct o peníze“
  • "A hlavně - nemůžu přece vést acro jógu sama!"

Moje drahá dočasná máma a sestra se ale nevzdaly a přesvědčovaly mě, že samozřejmě můžu a zvládnu a přijdou lidi, kterým rozdám letáčky na pláži.

Acro nadšenec ve mně byl už brzy mnohem průbojnější a přesvědčivější, než vnitřní kritik, a tak jsem ještě ten večer na Stephině počítači nadizajnovala jednoduché letáčky, další den je vytiskla ve městě a rozdala na pláži, a den na to uvítala na svém prvním workshopu celých 10 lidí!

Byla to moje dosud nejlepší a nejzábavněší pracovní zkušenost a pro všechny zúčastněné silný zážitek plný nadšení, nevěřícného údivu a lidského propojení. Steph a Sylvia seděly v době workshopu kousek opodál a po jeho skončení referovaly, že tolik smíchu a čiré radosti jejich resort ještě nezažil. Byly nadšené stejně jako účastníci!

A já byla nadšená víc než všichni zúčastnění dohromady! Přesvědčila jsem se, že to zvládnu, že můžu učit i sama a pro předvedení pozic si vždycky pozvat někoho z účastníků. Přesvědčila jsem se, že můžu a umím lidem předat něco, co je nadchne, posílí jejich sebevědomí, spojení s vlastním tělem i jeden s druhým.

A taky mi ta situace velmi názorně a významně předvedla, že místo strachování a analyzování v hlavě je mnohem lepší jít do akce.

Uspořádala jsem celkem 4 workshopy – jeden na každý den, který mi ve vesničce Otres zbýval. Po zaplacení 20% Pachamamě za prostor mi zůstalo krásných 72 dolarů! To byla třetina částky, se kterou jsem samostatné cestování zahájila!

Život je to, co se odehrává, zatímco my plánujeme jiné věci

Je zajímavé, jak často se upínáme na plány a na to, jak by měly být vnější věci, lidi a okolnosti, které nemůžeme ovlivnit. Naopak to, co můžeme ovlivnit, co máme stále s sebou – naši mysl – tak zanedbáváme, že si ani nevšimneme, když se otočí proti nám a věčným podceňováním a kritizováním nám ty vnější okolnosti ještě ztěžuje.

Během samostatného cestování jsem měla spoustu příležitostí si uvědomit, že to, na čem skutečně záleží, nejsou okolnosti nebo (ne)vydařené plány. Jsou to moje reakce a postoje, které zaujmu k tomu, co se děje.

A taky k tomu, co se neděje! Posílilo mě uvědomění, že pokud se neděje to, co si přeju, je na mně to změnit. Jasně, často to není snadné ani pohodlné, ale o to větší radost a nárust sebedůvěry se dostaví, když překonám nějaký svůj zásek a můj vnitřní nadšenec zvítězí nad kritikem.

Tahle kresbička lotosového květu je malá stopa, kterou jsem po sobě nechala u Pachamamy. Lotos, který vyrůstá skvostně bílý i z těch nejbahnitějších vod, je symbolem čistoty a krásy, která může vzejít i z nepříjemných okolností.

Takže jaký je závěr z mého dobrodružného sólo cestování? Hlavně ten, že nejde o nějaký velký konečný výsledek. Jde o ty malé krůčky, které podnikám v dané chvíli a během kterých se mi postupně ukazují nové netušené obzory. A taky po cestě zjišťuju, že zvládnu víc, než jsem si dokázala představit.

Máte chuť se přesvědčit, že i vy dokážete mnohem víc, než tušíte? Acro jóga je jedním z těch zážitků, které vás donutí žasnout nad vlastními netušenými schopnostmi. Mrkněte na PDF Manuál Jak poznám, jestli zvládnu acro jógu.

Kdy jste naposledy vykročili ze své komfortní zóny a jaké to bylo? Nebo se na to teprve chystáte? Co vás k tomu motivuje? Dejte mi vědět v komentářích 😉

"Mou vášní je acro jóga a její přesah do partnerských vztahů. Ukazuji párům, jak díky společné vědomé praxi najít harmonii v pohybu i ve vztahu a užít si při tom spoustu zábavy." Můj příběh si přečtěte tady >>

Vytvořila jsem pro vás PDF Manuál Jak poznám, jestli zvládnu acro jógu. Jsem autorkou online kurzu acro jógy První vzlétnutí a e-mailového minikurzu 15 dní k acro józe, který vás díky sérii krátkých cvičení (2-4 minuty denně) po dobu 15 dní připraví na praxi acro jógy.


Přesvědčte se, že začít s acro jógou je snazší, než myslíte: díky PDF manuálu Jak poznám, jestli zvládnu acro jógu

  • Vyvrácení mýtů jako "jsem moc těžká", "nejsem dost silný/ pružný", apod.
  • Spousta AHA-momentů při objevování principů acro jógy
  • Jak konkrétně ověřit své předpoklady pro acro jógu
  • Tipy, jak s acro jógou začít ještě dnes
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejčtenější články
  • Rubriky
  • Získejte pdf manuál jako DÁREK
  • Objevte přirozenou vnitřní inteligenci svého těla a zjistěte, jak ji uplatnit v praxi acro jógy.

  • Potkejme se na Facebooku: